Deníček z Británie: Z Londýna do Fort William a zpět

  Den první 2.4.2008 – středa:

 

A je to tady. Jsem na cestě do bájného Albionu, do země J.R.Tolkiena, Charlese Dickense, A.C. Doyla, W. Shakepseara, do země všech těch ctihodných pánů a kultivovaných dam.

Míjíme věčně ucpanou letnou, zaprášené Dejvice a vyrážíme směr Německo.

 

21:30 – Projíždíme centrálním Německem. Návěští u silnic jsou tu ozvěnami minulosti. Tolik slavných jmen, až z toho mám husí kůži. Většina z nich není slavná v příliš pozitivním slova smyslu.

Munchen, Berlin, Heidelberg...

 

Na záchodcích mají samoumývací prkýnka. Fascinující.

 

3:30 – Aachen. Je tu placato. Víc v té tmě tmoucí nevidím.

 

Den druhý 3.4.2008 – čtvrtek:

 

Nejprve byla tma a pak bylo 7 ráno a já se vzbudila buď v Belgii nebo ve Francii. Nevím.

Jsme před ústím Eurotunelu a pojedeme pod mořem! To, že je někde poblíž moře lze ovšem soudit jen z toho, že se naší ranní rozespalosti vysmál racek. A je tu pořád hodně placato. Skoro mám strach, že si na nějaké ty kopečky budu muset počkat až do Skotska.

Budu si muset najít, co je to ten Shengen. Stojíme už podruhý, kůli celní prohlídce a to nás ještě čekají Angličani. I s kontrolou zavazadel.

Před tunelem je mega parkoviště. Vše typicky tak 100x naddimenzované, všechno ,,Euro“. Francouzi nazývají GB – Grande Bretagne. To vrhá trošku světla na jejich vzájemný vztahy :-)

Projeli jsme neskutečně obrovskou soustavou asfaltu, železa a další civilizace. Prakticky je tu vše vystavěno jako demonstrace moderního věku, moderní architektury a síly Euro civilizace. Podívej cizinče, jak vyspělý národ jsme! Podívej, jak bohatý národ jsme! Půl kilometru čtverečního parkoviště navíc? No problema, zaplatili bychom i 2.

Pod mořem pojedeme v jakýmsi vlaku. Jako vlak ale vůbec nevypadá, vypadá spíš jako celkokovová hranatá housenka. Neodbytně se mi vybavuje začátek Halfe-Lifu. Cesta potrvá 35 minut.

 

A jsme na ostrově. Už jsem viděla uniformní domečky. Jeden jako druhý. Tatatatata, nasázený vedle sebe jako vajíčka na platu.

Načančané kraje silnic, pasoucí se koně. Začínám věřit, že v Hyde parku opravdu najdu ovce.

Žasnu. Jsou tu stojany na kola, pruhy pro cyklisty a dokonce i vyznačená místa na křižovatkách! Cyklisti jedoucí středem vozovky vůbec nepůsobí dojmem, jako by holdovali nejdrsnějšímu adrenalinovému sportu.

 

Londýn:

 

Jsem v Londýně.

Moje první minuty v Londýně lze popsat krátce v následujících 7mi bodech:

1) Najít úschovnu

2. Schodit batoh ze zad za 6,50£

3. Nasnídat

4. Vyčůrat

5. Seřídit hodinky

6. Koupit si kafe

7. Odchod do nejbližšího parku

 

Mám v sbě jedno skoro vystydlý espresso, který jsem si donesla od ,,Viktorky“. Chutnalo sladce i když bylo jako dehet. Můj sloh teď asi utrpí přespřílišným užíváním superlativů. Zkusím se tedy omezit jen na to, že mě Londýn okouzlil, uchopil, že si mě podmanil a omotal okolo prstu. Cítím se tu báječně, i když mám hlad a spala jsem necelé 4 hodiny. Batoh si sama na záda nedám ani při nejlepší vůli, což mi zřejmě připraví nejednu pikantní chvíli.

Proti lavičce, na které sedím, se válí pelikáni v trávě. Nemám co dodat. Jediný, co tu shledávám dosti nedokonalým je systém odpadkových košů. Je jich tu opravdu málo. Že by za to mohli teroristi?

Všude tu voní květinky, na ploše téměř dokonalých trávníků se objevují hromádky kopřiv, tečky sedmikrásek a trčící houfy narcisů. Jsou jich tu stovky a voní jeden přes druhého.

Veverka vycupitala z křoví a vzala si mlsek od jakési malé dámy. Teď bych prosila nějaký nepříjemný zážitek! Nebo se sem dočista odstěhuju...

Se studem musím konstatovat, že ať namáhám paměť, jak chci, nemůžu si vybavit žádný místo v Praze, které by se tomuhle alespoň blížilo. Moment! Průhonice. Ale ty jsou bohužel téměř hodinu cesty z centra...

Hudba před Buckinghamským palácem duní a břinká. Asi je tam nějaká slavnost. Měla bych začít fotit, aby nezůstalo jen u slov. Těžko se však fotí s očima na vrch hlavy.

Nechala jsem se unášet městem a úspěšně jsem se ztratila. Nebýt mapy, tak už bych se nikdy nenašla. Těch ulic je tu opravdu hodně, cedulí s názvy ulic míň a ukazatelů ještě míň. Aspoň je vzrůšo.

Vzdala jsem svůj boj s orientačním smyslem a za lidových 4£ jsem se svezla z Piccadeli na Hyde Park Corner. Tuba je opravdu výstižné pojmenování. Je to celé úzké, nízké, malé. Ale je toho hodně a je to všude. Lagone těš se, dáš si do hlavy.

K St. James Park a Soho Square, přidávám i vytoužený Hyde Park. Je tu opět krásně, klid a voňavo. Ovce tu kupodivu nejsou, tak přeci jen se Anglie mění.

Zato tu lze naléz mimo dráhu pro kolo i dráhu pro koně s možností zapůjčení (koně). Fascinující.

 

 

Po Hyde Park jsem zamířila ke Kensington Palace. V tamní ,,předzahrádce“ jsem napočítala snad nejvíc veverek na metr čtvereční.

Do Kensingtonského paláce odcházeli umírat vladaři z Anglie i Skotska, vcelku se jim nedivím, je tu pěkně. I dnes slouží část paláce jako byt královské rodiny, takže ne všude se dá dostat. Mezi pěstěnými záhony se prohání čety zahradníků. Existuje tu správa parků tak rozsáhlá, že jsem za tu krátkou dobu potkala hned několik služebních aut na objížďkách rajónů.

 

Nohy už mě bolely jako čert ale ještě toho hodně zbývalo. Mile mě překvapilo několik případů, kdy se kolemjdoucí, vida můj zmatený výraz, zastavil a zeptal se, jestli něco nepotřebuju. Milé a od tak velkého města nečekané.

Z Hyde Parku, resp. Kensingtonského parku jsem zamířila zpět do města směr Victoria Station. Dostala jem se do čtvrti diplomatů, načež jsem se opět beznadějně ztratila, protože v těch místech moje mapa prostě končila a navíc ne všechny ulice na ní vyznačené, byly pojmenované. Další nepřijemný objev, který jsem učinila bylo, že pokud ulice na mapě nesmyslně končí, pak ve skutečnosti opravdu nesmyslně končí.

Domy jsou tu opět neskutečný. Člověk by se mohl propadnout o 200 let zpátky a až na nejnovější modely mercedesů/bmw/jaguárů, by se tu nejspíš vůbec nic nezměnilo. Nakonec jsem se ze spleti uliček přeci jen vymotala a spokojeně dorazila až k National Museum of Natural History.

Spadla mi čelist. Opět.

Přestávám zaznamenávat pokolikáté už jsem tu na něco civěla s pusou dokořán. Zfascinovala mě tamní zahrada. Chaos zkultivovaný k naprosté dokonalosti. Pořád s pusou dokořán jsem se odvážila nakouknout dovnitř a téměř jsem si vymkla čelist. Je to MEGALOMANSKÝ (ale vstup zdarma). U vchodu jsem potkala výpravu z Ústí nad Orlicí. Svět je malej, ne jako Britský veřejný budovy.

 

V Londýně se dle mého soudu nedá studovat. Tu se dá jen hýřit. Traffic je monumentální ale vcelku přežitelný, díky své pomalosti a ohleduplnosti řidičů.

Bolest nohou přechází v agonii. Z posledních sil se ploužím Bromptonem a opět se nechávám zmást slepou ulicí. Objevují se první náznaky zoufalství.

Po těžkém boji za každých dalších 200 ujitých metrů nacházím za rohem jednoho bloku Victoria Station. Odjezd autobusu do Cambridge v 18:30.

 

 

V Británii se běžne nedá koupit lístek u řidiče, takže je potřeba, koupit si ho předem, jako u nás na vlakovým nádraží. Naštěstí byla jen krátká fronta a všechno jsem nakonec stihla. Dokonce se mi poveldo i koupit lahev vody, než jsem se zničeně svalila do jednoho ze sedadel v autobuse linky 010 do Cambridge.

Projíždíme kolem Westminsterského opatství a já si dělám další čárku do statistiky vykloubených čelistí a vyvalených očí. Vládní budovy, nové mrakodrapy, Šiška, Duha, Eliptický válec, z Londýna se vymotáváme skoro hodinu, takže mám dost času si všechny skvosty i ohyzdky moderní architektury prohlédnout. Nabývám dojmu, že do Cambridge cestují jen samí cizinci, v autobuse angličtinu skoro není slyšet.

 

Do Cambridge jsme přijeli za tmy, někdy po deváté. lagon už na mě čekal na zastávce a po nějaké půlhodince úmorné chůze jsem se spolu s ním doplazila na ubytování. Zbytek večera můžu opět shrnout v bodech. Tentorkáte ve třech:

1. Večeře

2. Sprcha

3. Usnula jsem, jako když mě do vody hodí.

 

 

Den třetí 4.4.2008 – pátek - Cambridge:

 

Spousty věžiček, kultivovanost a ctihodnost. Trinity College, indický restaurant, navozený kopec pro hrad, tržiště, věžičky, uličky, věžičky, obchodní centrum.

Zdejší prostředí škol přímo řve: ,, Musíš být nejlepší“. Je tu cítit ohromná motivace a tlak něco dokázat. Je to tavící kotel myšlenek. Kotel postavený muži pro muže. Jak by podobnou strukturu tvořila ženská společnost? Tvořila by ji vůbec?

Napadá mě, jak moc může ovlivnit nasazení studentů dokonale sestřižený trávník...

 

Máme v plánu si půjčit auto a vyjet už dneska na sever. Kameny z hradu nad říčkou Cam byly použity ke stavbě King's College. Doteď netuším, jak funguje systém College. Studuje se všude všechno nebo jak je to rozdělené?

Viděli jsme St. Johnes, Trinity, King's a Manuel College. Hrůza, jdu se zahrabat s naší jaderkou, která má dohromady 3 nebo 4 věžičky.

 

Kolem 16té jsme se vydali shánět auto. V první půjčovně nás odmítli, protože nevěřili, že bychom uměli jezdit vlevo. Bylo to dosti daleko a nohy bolely.

V další půjčovně byl pro změnu problém s kartou. Lagonovu kartu přístroj nebral a ty lidi zase nebrali naši cash.

Ve třetí půjčovně se už konečně zadařilo ale auto budeme mít k dispozici až zítra. Celkem nám nezbývalo než kývnout.

Vyrazíme tedy až zítra ráno v 8.

 

Vrátili jsme se zmožení na ubytování. Naštěstí měli ještě volno, jinak bychom se octli v prekérní situaci. Mají tu krásný koktejlky za cca 80£. Cítím svody.

Dnes už nás snad čeká jen večeře a postel. Zítra to třeba půjde líp.

 

Indické jídlo, které jsme povečeřeli bylo delikátní. Kokosová jemná omáčka, zeleninka, brambory a basmati + ananasový džus + Lagonovo jídlo = 13,70£.

Pak jsme šli na Guiness.

Prý je to pivo. Já mám spíš za to, že je to dobře maskovaná chemická zbraň ale třeba tomu časem přijdu na chuť.

 

Den čtvrtý 5.4.2008 – sobota:

 

Cambridge – King's Lynn:

 

Ráno jsme si vyzvedli auto a po snídani vyrazili. Z Cambridge přes Ely do King's Lynn.

Zastavili jsme se zde na ,,vyčůrání“. Je to městečko s historickým jádrem a velkým nákupním střediskem. Leží u delty řeky Great Ous.

Mají tu františkánský chrám ze 13. století (jeho zbytky). To se tedy milí bratři Františkáni šířili rychle ze své domovské Umbrie.

Koupila jsem si A.C.Doyla – Ztracený svět.

 

Všude jsou narcisy a koně. Začínají se objevovat poníci a větrný mlýny.

 

Skeggnes:

 

Pobřežní město plné heren a bodavého větru. Začíná nám být celkem chladno, neřku-li nepříjemně zima. Brzy asi na sebe natáhneme bundy a teplý boty.

Sedíme v obří herně a čekáme na ,,smažené se smaženým“ za 2£. Už je jasné, že do Edinburgu dneska nedojedeme, na to vzdálenost krájíme příliš pomalu.

U moře byl šílený vítr a široká pláž. Moře bylo rozbouřené s barvou zoraného pole. Mušle tu kupodivu mají stejné jako v Itálii.

 

Dneska asi skončíme někde v Yorku. Projíždíme už od rána víceméně placatou krajinou a těšíme se na kopečky. K jídlu jsme dostali obří hranole posypané strouhaným sýrem a obří hranole nacpané do housky. Delikatesa!

Mají tu asi nejošklivější záchody na ostrovech a kafe za 70 pencí stálo za totéž.

Snad to přežijeme bez následků.

 

 

 

Scunthorpe:

 

Naše pravděpodobně poslední zastávka je v Scunthorpe.

Je to industriální město a v 17 tu vše zavírá. Hrůza. Nemohli jsme najít ani záchod ani otevřenou restauraci. I parkoviště byla zavřený. Ztratili jsme bloumáním po tomhle zapadákově dobrou hodinu. Nakonec jsme padli na Polskou restauraci. Mají tu halušky a menu psané jen slovensky a polsky. Docela funny. Pivo tu nemají, alespoň ne točené.

 

Po cestě dál na sever nás pořád doprovázely narcisy a dešťové přeháňky. Duhu jsme viděli jen jednou. Jak se blížíme k Yorku, krajina přestává být beznadějně placatá a sem tam se vynoří nějaký ten vršíček.

 

Přespat jsme se rozhodli u silnice mezi Goolem a Bridlingtonem.

 

Den pátý 6.4.2008 – neděle:

 

Před svítáním jsme se vzbudili zimou. Bylo -3˚C a okolo hopkovali králíci. Na chvilku jsme zatopili a ještě si chvíli zdřímli.

V 7 jsme si dali budíčka a začali rozmrazovat. Sebe i auto. Sklo bylo totálně omrzlý a můj nos taky, takže to chvíli trvalo.

 

Vyrazili jsme směr Scarborough.

Teď sedíme po středně uspokojivé snídani v Bridlingtonu. Dělaj tu čaj do půlitřáků, což je smypatický. I záchod tu maj, což nám ušetří minimálně jedno křoví na ,,Picnic place“.

 

Scarborough:

 

Hrad, vyhlídka, moře a ledový vítr.

 

Míjíme Whitby (hezké městečko ale hustě sněží).

K všudypřítomným ovcím, koním, narcisům a živým plotům přibylo ještě sněžení.

 

Kličkování kolem aglomerce New Castelu. Vřesoviště.

 

Barnard Castle:

 

Špatné benzínky, hlad, zima a ještě ke všemu si není kam dojít na záchod.

Záchod tedy musíme vyřešit alternativně, jídlo vyřešíme seitanovým gulášem s chlebem a zimu nevyřešíme.

 

Padli jsme na hospůdku ,,U Červeného Lva“, kterážto slouží jako místní klub gentlemanů. Kafe a čaj nám tu uvaří, i pivo by bylo ale jídlo by nebylo a dámské záchody jsem taky bohužel nezaznamenala. Hrají tu hry a klábosí. Na stěně visí terč na šipky.

Nápoje nám donesli v pěkném černobílém nádobí, který mi připomíná kubismus. Káva je silná až hustá, takže v pořádku.

Pánové hrají domino ale pojímají to spíš jako utkání v hokeji ( co do zápalu, akčnosti i hluku).

 

Middleton in Teesdale:

 

Kousek za Middletonem jsme zkusili ,,Farm kitchen“ a poznali jsme další krásu Anglie, která byla v tomto případě reprezentována obří miskou husté zeleninové polévky s houskou a máslem, dvěmi porcemi vydatného jídla, dvěmi konvičkami černého čaje o síle 10ti koní (resp. ovcí) a zákusky, nad kterými se tajil dech.

Prožrali jsme se k úplně blaženosti a to za pouhých 22£ (další 3£ jsme milé paní nechali jako dýžko).

Lagon měl ,,Sheperd's pie“, což bylo mletý maso, přikrytý hromadou domácí bramborové kaše, s další hromádkou zeleného hrášku. Okolí bylo obleženo obříma hranolkama úctyhodných rozměrů (šířka 1cm, výška 10cm) a mističkou sosu na polití.

Já měla obří pečenou bramboru zalitou fazolkama a zapečenou s čedarem. K tomu domácí majonézový salát a zeleninovou oblohu.

Dezerty byly zlatým hřebem.

Lagon si dal domácí čokoládový dort se zmrzlinou. Byla to hrubým odhadem 1/6 dortového kola o výšce 15cm, uprostřed rozkrojená a namazaná, nebo spíše proložená 1cm vanilkového krému. To vše na velkém talíři trůnilo mezi kopečkama vanilkové zmrzliny.

Já si dala ,,Fruit scone“. Koláček z nekynutýho tučnýho těsta s rozinkama. Po rozkrojení se namaže máslem, malinovou marmeládou a šlehačkou. Vznikne chuťový zázrak.

To, čemu jsem až doted říkala výborná šlehačka, ustoupilo do pozadí. Tahle byla nažloutlá, hutná jako máslo a lehká jako sen.

Fantastická věc.

 

Krajina kolem téhle Šlehačkové bašty byla nádherná.

Zastavili jsme se u vodopádu High Force. Byla to příjemná procházka na vytrávení ale bohužel už bylo šero, takže fotky asi nebudou ve 100% kvalitě.

 

Jídlo nás nabilo energií a vyrazili jsme dál na sever směr Hexham.

Na spaní jsme zastavili už kolem 21h, sněžilo a jelo se hrozně. Zapíchli jsme to u silnice číslo 68 směr Jedburgh.

 

Den šestý 7.4.2008 – pondělí:

 

Edinburgh:

 

Ráno jsme kolem sedmé ranní vstali a bez přestávky dojeli až do Edinburghu. Padá tu sníh s deštěm a raní malátnost nezahnala ani snídaně za 14£ v Nero Caffé. Teď studujeme, kudy, co a jak dál. Ještě nás čeká internet caffé, abychom vyřídili tombolu. Pak je třeba koupit čepice a rukavice – tohle jsme krutě podcenili.

 

Edinburg Castle:

Kaple svaté Markéty z konce 11. stol je nejstarší budovou dochovanou na hradě. Narodila se tam prý James I., který sjednotil Skotsko a Anglii.

Korunovační klenoty skotských králů tu jsou taky k vidění, plus ,,ten jediný pravý Šutr“. Prohlídka trvala 25minut, pán měl úřasný skotský přízvuk, takže ,,r“ drrnčela ostošest.

Rozkol v královské rodině za Marie Stuartovny. Nucená abdikace ve prospěch syna → 2 centra Skotska. Edinburg a Stirling, přičemž Edinburg bylo středisko obranně vojenské a Stirling bylo středisko správní.

 

Na Edinburgu byla posádka čítající 600 mužů a hrad disponoval 4mi obrannými liniemi. Kostel na hradě byl předělán na památník obětem I. Světové Války. Vězení pro válečné zajatce a ukázky jejich výrobků (vykládáné skříňky, plachtnice...)

Hrad je koncipován jako muzeum vojenství a skanzen. Příběh korunovačních klenotů, které statčení a hrdí Skoti schovávali před úlisným a zlým Cromwellem po 110 let.

Hodovní síň, trocha ,,starých věcí“ ale ne moc. Většina budov pochází ze 17.-18. stol.

 

Na večer jsme se vydali do Stirlingu. Probém s ubytováním. Nakonec vše dobře končí za 50£ pro oba.

 

Ovce a ploty už nám lezou na nervy.

 

Den sedmý 8.4.2008 – úterý:

 

Stirling:

 

Ubytovali jsme se za 45£ v Queen Street. Apartmánek byl příjemný, koupelna velká a postele oddělené, co víc si přát. Po příjemné snídani zahrnující nadprůměrný čaj, jsme se vydali na místní hrad.

 

Nejprve jsme vlezli do vězení ( hrad se schovával za vrcholkem kopce). Vstupenka do vězení nás vyšla na 4£. Slečna u vchodu mluvila čímsi, co znělo jako Němčina, do které se občas jakoby omylem přimíchalo Anglicky znějící slovíčko. Nerozumněla jsem jí ani slovo.

Uvnitř nám sehrál divadlo na téma vězeňství ve Stirlingu docela sympatický chlapík, kterýmu jsem pro změnu rozumněla každý pátý slovo.

Zaujala mě výše trestů za konkrétní přestupky. Za napadení dvou žen vězni seděli měsíc, za padělání peněz 9 měsíců a za krádež byla sedmiletá deportace.

Až do reformy vězeňství začátkem 19. stol., žili vězni pohromadě. Muži i ženy v jedné místnosti v počtu 5-15 osob.

O reformu se zasloužili W. Bebner a E. Fry.

Přinesla několik změn, Zejména došlo k izolaci vězňů a přibyla myšlenka převýchovy prací. K tomu účelu sloužilo speciální zařízení ala Sisyfos jménem crank, jehož jediným smyslem bylo zaměstnat vězně. Používalo se před reformou a pár desítek let po ní, protože reformátoři byli proti ní.

Docházelo zde k systematickému rozmělňování osobnosti nudou a stereotypem za účelem následného ,,přepracování“. Vzpomněla jsem si na Londonovo líčení vyšetřovací vazby.

Není ale pochyb o tom, že reformátoři věřili ve svou myšlenku a prosazovali ji pro lepší život vězňů.

Ženskou část vězení měly na starosti ,,Matróny“ a přístup do ženských cel byl možný jen v jejich doprovodu. Vězně pravidelně navštěvoval kaplan a doktor.

Při vstupu do vězení vězni ztráceli své jméno, byli oslovováni číslem. Zdá se, že jsou některý praktiky starý jako lidstvo samo.

Dalším prostředkem k čištění společnosti od nežádoucích živlů byla deportace. S její mylšenkou přišel 1617 JamesVI a jako první ji do praxe uvedl Cromwell 1648. Oblíbenými destinacemi byly mimo jiné Barbados, Bahamy, Kanárské Ostrovy, Virginie, Maryland, Pensylvanie, Karolína, Nové Skotsko

 

Zpočátku jezdily lodě smíšené, zanedlouho se ale ukázalo, že to není dobrý nápad.

Oddělení mužů a žen příliš nepomohlo, protože ,,ženskou loď“ řídili opět muži a díky tomu zůstal problém nevyřešen.

Na lodích v celách fungovaly podobné praktiky jako v koncentráku. Schovejme mrtvolu a dostaneme jídlo navíc. Zpět do Británie se obvykle vrátil málokdo. V nové vlasti zakládali živnosti a vytvořili základ budoucích Australanů a Američanů.

 

Po prohlídce vězení jsme objevili hrad. Na to, že jsme ho prve přehlídli je docela velký.

Na hradě nás uvítala usměvavá, sečtělá a povídavá průvodkyně. Prohlídka byla vskutku nadstandardní, v Edinburghu by se mohli zamyslet.

Hrad byl dlouho sídlem vojenské posádky, proto jeho objevování a opravy začaly teprve nedávno. V rámci rekonstrukce mimo jiné proběhlo i natření hodovní síně na pískově žlutou barvu, což mezi obyvateli Stirlingu vyvolalo bouřlivou diskuzi (kámen je kámen, ne?).

Součástí rekonstrukce je i znovuutkání asi 100 tapisérií. Vše by mělo být dokončeno 2013. V té době by na hradě měli provázet lidé v kostýmech a hrady by měl být oživen několika expozicemi ze života středověkkého hradu.

Celkově je Stirling malé, přijemné městečko a nejen na místní poměry příjemné počasí způsobilo, že na něj budu vzpomínat víc a raději, než na Edinburgh.

 

Po zastávce na čaj a zapsání předchozího dění vyrážíme dál na sever směr Fort William k jezerům. Čekají nás další dvě noci v autě a konec výpravy se blíží.

 

Za soumraku jsme objeli Loch Tyde. Při zpáteční cestě jsme potkali kurážnou ovci, která se nedala na útěk před klaksonem ale Lagonovi řpeci jen neodolala.

 

Na noc jsme zastavili kdesi mezi horami s tím, že tam bude za světla nejspíš hezky ale přesvědčit se o tom budeme moci až ráno. Zase sněžilo.

 

Den osmý 9.4.2008 – středa:

 

Ráno jsme zjistili, že je tam opravdu pěkně. V noci bylo -1˚C ale hned po svítání se teplota začla šplhat až k příjemným 5˚C.

Ještě před snídaní (v půl 8) jsme vyrazili na menší obhlídku okolí. Mě se podařilo po koleno zapadnout do bažiny, takže jsem po zbytek de musela chodit v sandálech. Alespoň že z tohodle výletu budou pěkný fotky.

K snídani jsme si dali fazole a skotský chleba, který je oproti anglickému překvapivě dobrý.

Poté jsme vyrazili směr Fort William. Po cestě jsme ještě zastavili na krátkou procházku kolem horské říčky. Jsme oba utahaní až tomu nerozumíme.

 

Fort William:

 

Opět lze toto město zařadit do kategorie ,,malé a sympatické“. Tnetokráte na břehu jezera Loch Linne. Naším dalším cílem bude Loch Arkaig. Zatím mě ve Skotsku nepřekvapilo nic jako zdejší lesy. Něco tak monumentálního a nádhernýho se dá těžko popsat nebo vyfotit. Několiksetleté 40 a více metrů vysoké thuje, které jsem až dosud znala jen jako živý plot okolo zahrady, mě opravdu ohromily. Stejně jako jedle a mechem obrostlé duby – enti a spol. Už je mi celkem jasný, kde se vzaly mýty o elfech, stromových ldiech a lesní magii.

Všude je nesmírné vlhko a živo. Došli jsme až k vodopádu. Na stromech rostou další stromy a taky jsou tu k vidění divoké rododendrony, pod mechem se plezí provyzy podhoubí. Země kypí a kypí.

 

Noc jsme se rozhodli strávit na ostrůvku ,,???????????????“, poblíž Hilmefordu. Povečeřeli jsme na břehu moře pohanku s neapolskou omáčkou. Jídlo bylo výživné. Víc o něm nelze říct bez jisté ztráty noblesy.

 

Den devátý 10.4.2008 – čtvrtek:

 

Vyjeli jsme se podívat na konec ostrůvku. Kouzelný kout země. Čedičem černé pobřeží omývané zelenobílými vlnami.

Krátce po příjezdu se strhnul další lijavec kombinovaný se sněžením a krupobitím. Teplota během okamžiku spadla z 6˚C na 1˚C.

 

Nejspíš se nám poštěstí a navštívíme jedny ze zdejších zahrad, protože už pršet přestalo. Svítí sluníčko a čerstvě spláchnutá tráva září na všechny strany.

 

Zadařilo se a podívali jsme se do Arduine Gardens. V Čechách je obvykle rododendron chápán jako keř. Tohle velice rychle zkorigoval pohled na 6ti metrový kolos s hrozny květů velikosti menších melounů.

Napočítali jsme zde k 25ti druhům narcisů.

 

Minuli jsme Invererey, zapřemýšleli na zákonitostmi skotské výslovnosti a pustili se směr Glasgow a pak po dálnici na Carlslie.

Rozhodli jsme se, že Hadrianovu zeď opět vynecháme a přespímě někde poblíž ,,pani“ tj. asi na parkovišti u vodopádu High Force.

 

Den desátý 11.4.2008 – pátek:

 

Teesdale → York → King's Lynn

 

zítra ráno ybchom měli v Cambridge vrátit auto, bude tedy dnešním úkolem dostat se do King's Lynn nebo Ely a najít si tam ubytování. Přeci jen jsou tři noci strávené v autě poněkud cítit a to doslova.

 

Na snídani jsme se zastavili v Middletonu ale paní měla bohužel ještě zavřeno.

 

Na silnici jsme potkali bažanta. Zatroubila jsem na něj a on, místo toho aby si hleděl zachránit krk, nafoukl se jako pouťový balonek, postavil se na zadní a začal nadávat. Na řadu tedy opět přišle Lagon – Plašitel Divé Zvěře.

 

Krátce jsme se stavili v Yorku a dál uháněli do King's Lynn. Teplota cesou na jich utěšeně stoupá a teploměr občas ukáže i 10˚C či dokonce 11˚C. Žasneme.

Ubývá ovcí, přibývá koní. Benzínek je pořád zoufale málo, takže auto vyčistíme snad zítra.

Ubytování jsme v King's Lynn sehnali asi po hodině a bohužel jen za 65£, což je dost ale byli jsme tak utahaní, že jsme to vzali. Ukázalo se, že to byla dobrá investice. Na pokoji byla velká vana. Užila jsem si tedy zázrak civilizace - počteníčko v horké vodě.

 

Den jedenáctý 12.4.2008 – sobota:

 

King's Lynn → Cambridge → London

 

Tak jsme zase zpátky v Cambridge. Auto jsme vrátili a ani nám nikdo neutrhl hlavu za ten svinčík, co jsme nechali na podlaze a sedačkách. Venku je krásných 10-12˚C. a dnes ještě nepršelo (je 11h).

Čeká nás závěrečná etapa putování.

Už se těším na Londýn.

 

Stavili jsme se v univerzitním knihkupectví. I přez to, že jsme tam nechali nemalý peníz, jsem z toho celá rozčarovaná. Čekala jsem od humanitních věd na Cambridge tak nějak víc, než všeobecný bláboly na dávno prodiskutovaný témata na úrovni specializovanýho měsíčníku.

Hodně se tu dělá matematika, fyzika elementárních částic a ekonomie.

 

A jsme v Londýně!

Ten mě ještě jednou překvapil. Ubytování jsme našli pro mě naprosto nepochopitelným zůsobem. Na Victoria Station jsme došli k okýnku ,,Accomodation“, řekli cenovou hranici a pán nám našel B&B za polovinu naší cenové hranice, tj za 36£ pro oba. Pak nám vysvětlil, kudy se tam dostaneme a stačli už jen nasednout na tubu a dojet. Na recepci jsme vyplnili jeden formulář a nějaký pán nás zavedl až na pokoj. Prosté a nepochopitelné.

Pokoj je čistý a záchod, ač na chodbě, taky.

 

Den dvanáctý 13.4.2008 – neděle:

 

London II:

 

Je před devátou raní. Vyspali jsme se dosyta a teď nás čeká snídaně. Jsme ubytovaní na Belsize Park Garden's. Domy opět jeden jako druhej. V tomto případě jde o bílé vily s antickým lookem. Hned ráno jsme si šli dojednat další nocleh. Tentokrát na Belgrave Road, což je hnedle u Victoria a pár kroků od stanice tuby Pimlico.

Pak jsme zašli k Victorce do internet caffé a já tam udělala tu nepodloženost, že jsem se zase registrovala na travian.

 

Poté následovala poněkud únavná cesta po nábřeží k Westminsteru.

Westminsterské opatství je přesně takové, jaké ho pamatuju z autobusu – velké a plné věžiček.

Big Ben je stejně krásný a dokonalý jako minule. Nemám to srdce ho fotit, protože nic tak krásnýho jsem v architektuře snad ještě neviděla.

 

V Londýně se běžel maraton, bylo to docela ždrádýlko pro fotografa. Dneska jsem ostatně byla fotograficky hyperaktivní.

Usoudili jsme, že jediná schůdná cesta domů je přímá se Student Agency, alternativních spojů totiž k dispozici není.

Prošli jsme ,,kravatovou čtvrť“, bohužel mají vzhledem k dědičnému hříchu zavříno. Teď sedíme na lavičce v Soho. Je půl 7 večer.

Zdá se, že zítra, nejpozději pozítří naše dobrodružství skončí a vpadneme opět do našich kolotočů školy a práce.

 

Možná je to poněkud zcestná myšlenka ale mám za to, že obrovská anonymita Londýna umožňuje lidem být si blíž. Můžu se dívat na paní sedící naproti mně v metru, protože vím, že ji už nejspíš nikdy neuvidím. Pro fotografa je to učiněný ráj. Lze tu fotit téměř kohokoliv a cokoliv.

 

Zajeli jsme se podívat do Islingtonu, jestli tam není někde onen Anděl. Nikde jsme ho nepotkali ale zato jsme v metru potkali saxofonistu a teď sedíme v O'Neils Pub a mají tu kytaristu a houslistku a vynikající polotmavé pivo Smithwick's.

Já si bohužel na zkoušku dala pivo Blumes, což chutná jako Braník naředěný spritkou, doufám, že to přežiju a budu si potom taky moct dát Simthe.

Slečna houslistka je fantastická. Jen čubrním, co všechno se dá s houslema provádět.

 

Život je podivuhodný.

 

 

 

 

Reference:

[1] Neil Gaiman: Nidkykde

[2] Karel Čapek: Anglické listy

[3] Průvodce po Stirlingském vězení:

[4] Průvodce po hradu Scarborough: