Feminismus pro začátečnice II

Ženskejm do hlavy nevidíš, feministkám můžeš! Aneb Feminismus pro začátečnice II.

Tak tedy feministky (s dovolením budu používat generické femininum tj. pro muže i pro ženy stejný rodový tvar, abych se vyhnula patáliím s lomítkováním). Co jsou vlastně zač? Jsou to sokyně mužů? Jsou pro to, aby ženy močily ve stoje? Usilují o nadvládu žen nad muži? Jaká stanoviska vlastně zastávají a jak jim rozumět? Vždyť jsou přece ženy v dnešní době svobodné, pracují, mohou se rozvést, mohou volit, mohou vše (téměř), nač si vzpomenou, tak jaký má feminismus vlastně smysl?

Proč?

V první řadě jde o způsob myšlení, který se ptá na zdánlivě samozřejmé věci týkající se žen, mužů a rozdílů mezi nimi. Kámen padá dolů. Proč? Ženy dávají ve většině případů přednost rodině před kariérou? Proč? Na rozdíl od první otázky, druhá z nich nemá jednoznačnou odpověď – jednou z charakteristik společenských věd je jejich multiparadigmatičnost, neboli pluralita výchozích postojů a tezí, na kterých se staví teorie. Zatímco ve fyzice alternativní větve různých přístupů k jednomu problému usychají, ve vědách společenských spolu mohou koexistovat desetiletí i staletí. Nový přístup totiž na rozdíl od fyziky ten původní neruší či nepřekrývá, nýbrž rozkošaťuje možné pohledy na problém a i zdánlivě protichůdné principy spolu mohou vést plodný dialog i přesto, že je jeden z nich považován již za dávno překonaný. Základní přínos feminismu tedy tkví v možnosti odhalování a zkoumání nových a často překvapivých souvislostí, asociací, příčin a následků, v mezilidských vztazích. Přidává k  našemu poznávání světa druhý rozměr.

Taková fialová chlupatá koule...

Lidé zabývající se fyzikou a stejně tak i matematici jsou zběhlí v tom, jak abstrahovat své úvahy od běžně žité reality. Přesto, či právě proto je zajímavé sledovat, jak se osoba zvyklá běžně počítat v exotických geometriích, nedokáže vyrovnat s tím, že stávající sociální uspořádání závisí především na úhlu a bodu pohledu, ze kterého se na něj díváme a domyslet důsledky toho všeho. Že vypadá jinak z pohledu metaře a jinak z pohledu manažerky a ještě jinak z pohledu malého dítěte. Nejdůležitější jsou, a čtenáře to jistě nepřekvapí, axiomy, tedy základní teze, o které opíráme všechny naše další úvahy. Jednou z takovýchto tezí bylo například to, že ženy jsou od přírody slabá stvoření nestvořená k duševní práci a že tudíž nemohou studovat na univerzitách, protože by je to zabilo nebo je to přinejmenším zanechalo neplodné. Zkuste se o tuto hluboké moudro podělit třeba s Editou Pelantovou, až jí zase potkáte u zkoušky a zjistíte, že jaderka je možná schopná usmrtit i mladé zdravé muže (vidíte, to původní tvrzení nemuselo být daleko od pravdy!).

Časy se mění, jen je třeba na to nezapomínat

Aktuálními variacemi na dané téma bylo ještě nedávno přesvědčení, že za domácí násilí si můžou ženský samy a že jde v podstatě o zdravou, normální věc. Z podobného soudku jsou vyjádření o ženách, pro které je politika příliš tvrdá a o nutnosti (nutnost týkající se přirozeně jen žen) slaďovat domácí povinnosti s prací. Axiomy společnosti se ale mění (na rozdíl od těch algebraických) s jejím uspořádáním. Byly jiné před 500 lety, před 100 lety, jedna pravidla platila pro generaci našich babiček a rodičů a jiná budou platit pro naše děti. V mnoha případech můžeme být celkem nekomplikovaně rádi, že už nám nehrozí otroctví, že je nám za těžko porozumět podřízenosti založené na rodu, že můžeme studovat aniž bychom byli dobře postavení měšťáci nebo aristokrati. V jiných ale, máme jakoby pochybnosti o tom, jestli jsou změny k lepšímu či ne. Ukázkovým příkladem jsou stávající diskuze o krizi tradiční rodiny. Není ale trochu na hlavu, nechat se ovládat modelem, který vznikl sotva před 200 lety? Ano, taková zdánlivá konstanta společnosti, jakou je maminka, tatínek a dvě děti, je v podstatě historickou novinkou vzniklou v průběhu průmyslové revoluce. To by mělo nabádat k opatrnosti před unáhlenými závěry ohledně toho, co je kulturně a společensky stálé a přirozené. Lze se domnívat, že dnešní rodinné uspořádání takzvaně nukleární rodiny by se našim předkům z úsvitu novověku jevilo stejně podivné, jako nám dnes připadají nesezdaná soužití, singles nebo takzvané smluvní rodiny nebo homosexuální svazky (o homosexualitě se mimochodem také začalo diskutovat až v 19.století, do té doby byla pojímána spíš jako osobní libůstka, jakou je dneska například anální sex) .

Potíž je v tom, že platnost či neplatnost těchto společenských ,,pravd“, lze vyvrátit až tehdy, je-li daný stereotyp už běžně porušovaný. Zkuste se například vyvléknout ze stereotypu omdlívající, křehké a nevzdělané ženušky, s korzetem utaženým tak, že nemůžete dýchat a se zákazem vstupu na přednášky -  pravděpodobně narazíte na soustu zajímavých obtíží a paradoxů.

Přirozenost?

Jak je ale daleko stereotyp křehké citově nevyrovnané ženy, která proto musí ve všem poslouchat mužské členy rodiny a představa o ženě jako o slabší polovičce, kterou je třeba ochraňovat? Nejedná se spíše o rozdíl v míře a o podobný princip? Nebo jde o přirozenou, vrozenou charakteristiku všech žen? Tedy i amazonek, gejš, Margaret Tatcher, lovkyň perel, cikánských tanečnic i té sousedky odvedle co má pět dětí a skoro nevychází z domu? Tady se ale bohužel dostáváme k otázce o lidské přirozenosti. Ti, kteří si teď mumlají vlastní názory na to, jak to ta příroda vlastně chtěla, bohužel musím upozornit, že se filosofie, za celou dobu své existence rozřešení tohoto problému ještě ani nepřiblížila. Natolik je obtížné zjistit, kde začíná dílo společnosti a výchovy a co je spíš otázkou přizpůsobení životním podmínkám, a co jsou zbytky jakýchsi prehistorických sklonů a genů.

Skončila bych tak trochu Feynmanovsky. Nikdo pořádně neví, jak svět funguje. To nám ale nebrání v tom, jej obdivovat, kochat se jím a snažit se ho zkoumat a poznávat. Bohužel, k velké škodě nás všech naše touha rozkrývat záhady, a to zejména ty lidské, často klopýtne o strachy ze ztráty jistot a zaběhaných pořádků.