Fotbalajdy

Článek napsaný pro první číslo FEMY v červenci 2010

Začátky

Jsou ženštiny pobíhající po hřišti plodem toho potrhlého feminismu, který dělá z ženských chlapy a z chlapů ženský? Možná překvapí, že obě kopané, jak mužská, tak ženská, zkrátka ta moderní, jak je známe dnes, se narodily takřka současně v druhé polovině 19.století. Ne starší bratříček a mladší sestřička, jak se to často slýchává i říká, ale dvojčátka. V roce 1848 byla poprvé sjednocena pravidla a první ženský fotbalový klub byl založen už v roce 1894. Dojem, že je ženský fotbal horkou novinkou zřejmě vzniká tím, že je chlapeček tak trochu otesánek, který polykal a stále ještě polyká téměř všechny finance tekoucí do tohoto krásného sportu. A aby to nestačilo v Anglii dokonce ve dvacátých letech neváhal spolknout ani svou rodnou sestru, protože začala být v období 1. světové války dokonce oblíbenější než on. Tehdy se fotbalová asociace rozhodla k radikálnímu řešení po vzoru Chytré Horákyně. Nezakázala sice ženám hrát fotbal jako takový, ale zakázala jim ho hrát na fotbalových hřištích. Ženy se tak musely spokojit s parky a rugbyovými trávníky, což ženský fotbal poslalo až na samotné dno. Prý z etických důvodů. Vývoj ve všech zemích neprobíhal stejně, přesto se ženský fotbal musel v 60. a 70.letech narodit v podstatě znovu. Snad proto nám dnes připadá, že je to sport nový, že je na něm něco feministického, revolučního a taky divného. Ženský fotbal je brán jako odchylka od fotbalu, který hrají muži. To se projevuje v tom, jakému se těší zájmu a především podpoře.

V naší zemi, která se často označuje za fotbalovou, ženskému fotbalu pšenka nekvete. Chybí sponzoři, chybí hřiště, hráčky ani realizační tým většinou nedostanou ani korunu a i o proplacení cest na zápasy musí bojovat. Za důvod mizivého rozpočtu ženského fotbalu ve srovnání s mužským je uváděna jeho nízká kvalita a malý zájem veřejnosti. Jenže není to právě podfinancování či spíše nefinancování, co z něj dělá neatraktivní popelku? Pro srovnání lze uvést, že i třetiligový fotbalista se u nás fotbalem uživí. Podle serveru gambrinus.cz  se dá ve třetí lize přijít na nějakých 5-35 tisíc, ve druhé pak na 30-70 tisíc. Prvoligové kluby z konce tabulky vyplácejí svým hráčům cca 70 tisíc měsíčně. I když se vezme v potaz, že fotbalisté mimo sezonu pobírají jen cosi jako základní mzdu (tudíž bez prémií za výhry, za odehrané minuty atd.), jsou to stále docela slušné sumičky a to nemluvíme o klubech z první půlky tabulky a už vůbec ne o klubech, které jsou v některé z evropských ligových soutěžích. A pak který kluk by se nechtěl stát druhým Čechem, Rosickým? Držme se ale při zemi. Řekněme, že taková ženská první liga kvalitou odpovídá mužské lize třetí (i když to zdaleka není pravda, její úroveň je vyšší). Není s podivem, že se pro ženské kluby v první lize často nenajdou peníze ani na jejich základní provoz? Na vrcholu české ženské ligové tabulky se nachází kluby, které sdílejí zázemí s mužskou kopanou a nemusí tak řešit každodenní existenční potíže. Ale ani tato šťastlivá hrstka klubů nemá nebo nechce mít na to, aby hráčkám dávala plat a ony se tak mohly věnovat fotbalu jako profesi a nejenom jako koníčku. Přesto u nás fotbalové osobnosti vyrůstají. Příkladem může být famozní Pavlína Śčasná, které jen o vlásek uniklo angažmá v Los Angeles Sol, po boku současné největší hvězdy ženského fotbalu Marty Vieiry da Silvy. Další osobností je Dagmar Damková, fotbalová rozhodčí, které bylo svěřeno vedení olympijského finále v Pekingu v roce 2008 či Jitka Klimková, držitelka trenérské licence UEFA, která ji opravňuje ik trénování mužských prvoligových klubů. Bohužel zatím jen teoreticky.

Stojí za zmínku, že se žádný mužský český rozhodčí nemůže pochlubit účastí na tolika světových fotbalových událostech jako Damková. Na turnaji MS v Jižní Africe, měla Česká republika jen jednoho zástupce – asistenta trenéra reprezentace USA a přesto, když se mluví o tom, že by měla pískat prvoligový zápas, rozprostírá se kolem ní atmosféra nedůvěry plná pohledů skrz prsty. Ona sama to již bere s nadhledem. Chválu sbírá v zahraničí a doma už ji nečeká.

To, co by český ženský fotbal opravdu potřeboval, je pořádná reklama. Nemá se totiž rozhodně zač stydět. Na rozdíl od svých mužských protějšků je stále ve hře o kvalifikaci na mistrovství světa, v tabulce FIFA se nachází na krásném 24. místě. Pro srovnání: mužský nároďák se po letošní, naprosto otřesné sezoně propadl z první dvacítky na 33. místo, mimo jiné i díky skandální porážce 0:2 od Ázerbájdžánu, který se v té době nacházel na 125. místě. Jen tak pro zajímavost, ženská reprezentace Ázerbájdžán porazila na hlavu 5:0 a s favoritkami ze Švédska se jim povedlo remizovat 0:0 a získat tak další cenný bod do kvalifikační tabulky. Přesto po ženském fotbale v Česku neštěkne ani pes, na zápasy ženské Ligy Mistrů se přišlo podívat pár tisíc diváků, stejně tak i na zmiňovanou kvalifikaci. V zemích jako je Anglie, Německo, USA či Švédsko je mnohem hranější, populárnější a tím pádem i sledovanější. Na stadiony chodí desítky tisíc fanoušků. Nejlepší podmínky mají hráčky v USA, kde také existuje profesionální liga, což je ale dáno i tím, že nemá tak ostrou konkurenci v mužské kopané. V USA je mnohem důležitější americký fotbal a ten už je, takřka bez výjimky, doménou mužů. Podobně ve Švédsku má ženská kopaná relativně velký prostor. Jde ale těžko říct, zda je to jen proto, že jsou severské společnosti v emancipaci přeci jen o pár mílových kroků dál než ta naše, či je to proto, že kluci se tam prostě víc věnují hokeji a na holky fotbal tak nějak ,,zbyde“.

Vliv emancipačních hnutí je ale tak jako tak nezanedbatelný a lze ho vysledovat např. v obsazení čelních pozic FIFA žebříčku, kde velkou část tvoří země z tohoto pohledu vyspělé. Na druhou stranu je možné v mužské části hodnocení FIFA velké množství zemí, které jsou silně patriarchální, machistické. Skoro to vypadá, jako by šla fotbalová vyspělost ruku v ruce s politickými, ekonomickými a společenskými možnostmi žen a mužů.

Není fotbal jako fotbal

Svou roli v tom, jak fotbal vnímáme, hrají samozřejmě i předsudky a to nejen ty, ze strany mužů, které jsou v podstatě variací na známé písničky o ,,ženách, kterým něco takového ne(pří)sluší“ ale z velké části jsou to i předsudky žen, jejichž vztah k fotbalu se většinou nachází na škále kdesi mezi odporem a naprostou indiferencí. Často slýchávám, že je fotbal sport násilný, oslavující sílu a agresivitu. Že je prý výrazem a oslavou většiny negativních maskulinních vlastností a sklonů. Je pravda, že když vidím na nádraží vlak vezoucí Sparťany do Ostravy, vyhnu se mu obloukem. Na zápas české ligy bych nejspíš asi nikdy nešla. Když pominu úroveň, která není nijak zázračná, je na stadionech stále hodně násilí a ti nejviditelnější fandové mají holé hlavy, spoustu svalů a duté lebky. Naštěstí není český fotbal na světě jediný. Z něj by totiž nebylo příliš patrné, proč se za tím kulatým nesmyslem prohání po světě miliony a miliony kluků a holek a proč má tenhle sport takovou oblibu, že se v některých zemích při přenosech finálových zápasů MS přestává pracovat, zastaví se doprava a když to vyjde, vyskakují i na hlavních tazích řidiči z aut a bláznivě se objímají. Proč je fotbal pro tolik lidí velkou vášní a láskou. To, proč je fotbal pro tolik lidí velkou vášní a láskou, na televizních obrazovkách při sledování Gambrinus ligy neuvidíte. Neuvidíte tu euforii, radost, zaujetí a sdílení, neprocítíte ten komplexní zážitek. Je tu radost z překonání protihráčů, pak je tu radost sdílená se spoluhráči, radost z pohybu a v neposlední řadě i potěšení z elegance herních situací. Když k tomu ještě připočteme atmosféru velkého stadionu s davy nadšených a skandujících fanoušků vytvářejících atmosféru, která si podmaní hráče i jejich obdivovatele, pak se nelze divit těm hvězdám, když ze sebe po vstřeleném gólu servou dres. Jsou nejspíš úplně mimo sebe. Naopak vidět Robbena, jak nedá dvě tutovky ve finále MS, z toho by nejeden fanoušek brečel (a vsaďte se, že opravdu brečeli a nejenom v Holandsku). Není to nepodobné sledování telenovel a dlouhých seriálů o vztazích, ve kterých máme dost času identifikovat se s hrdiny a sledovat jejich životní osudy. Fotbal, ať už si o něm myslíme cokoliv, je v první řadě hlavně srdeční záležitost.

Fotbalisti amatéři na fotbalistech profících zpravidla obdivují úplně jiné vlastnosti než hrubou sílu. V první řadě je to obratnost, pak rychlost, herní inteligence, elegance, kopací technika, přístup ke hře obecně (pro tohle lidi milují Messiho, protože je to takový ,,skromný hodný kluk“ ale i proto, že s míčem umí zázraky, podobně jako třeba zmiňovaný Robben a mnozí další) a ano, i tu vytrvalost, snad i tu prestiž. Brutalita se naopak silně odsuzuje, má se obecně za to, že to hru kazí, že to k ní nepatří. Nepamatuji si, že by někdo zlehčoval evidentní faul (přimhouřené oko v rámci fandovství se nepočítá), nebo snad takovémuhle chování vyjadřoval podporu. Je proto zvláštní, že v mnoha lidech vyvolává slovo ,,fotbal“ právě představu násilí. Možná že za to opravdu mohou ony incidenty na stadionech. Ale i to je v různých zemích různé. V jihoevropských státech chodí fandit i ženy a celé rodiny s dětmi a co se agresivity týče, pravda, je tu také silná skupina neofašistů/nacistů a bouchačů ale netvoří rozhodně většinu. Jsou to spíš černé ovce, než reprezentativní vzorek běžného fanouška. Jako příklad jiné fotbalové kultury lze uvést nedávné finále MS, které jsem strávila na náměstíčku v Katánii v kotli španělských fandů. Nikdo nic nerozbíjel, nikdo nikoho nemlátil (kupodivu ani fandové Holandska v národních barvách, co obsadili druhý konec náměstí), žádné petardy, žádné řinčící sklo. Zpívalo se, objímalo, skákalo, tleskalo, povzbuzovalo. Celkově to bylo oproti českým projevům fanouškovství křiklavě nedestruktivní. Vypadalo to spíš jako na koncertě nějaké rokové hvězdny než na fotbale, jak ho známe my.

                A co bude dál...?

I přes to, že v těchto letech zažívá česká ženská kopaná zlatou éru, nelze očekávat, že by se přístup veřejnosti k ní nějak dramaticky měnil. Dagmar Damková bude dál čas od času jako záskok pískat českou první ligu mužů a Pavlína Ščasná bude dál u nás naprosto neznámou a ve světě jednou z nejlépe placených fotbalistek. Vše zůstane při starém, pokud se nezvýší zájem nás všech a dokud se nestanou nedílnou součástí televizního vysílání přenosy ženských lig a turnajů.

Nemusíme však přemýšlet jen o vyšších sférách fotbalu I úplně obyčejné pobíhání s merunou po plácku ve společnosti kamarádů a kamarádek může být kolikrát lepší než všechny Ligy Mistrů. Neznáte ten pocit mít míč na kopačce a vítr v zádech? Tu radost po vstřeleném gólu? Ne? A co děláte dneska odpoledne? Nepůjdeme si začutat?

(zdroj: www.eurofotbal.cz)

(Tuhle tabulku aktualizuju po dohrání všech zápasů skupiny poslední srpnový týden, viz MS 2011)