(Ne)hrát fotbal jako holka aneb způsoby, kterými performujeme gender skrze tělo a jeho pohyby

Hloupě napsaný text o poměrně zajímavých aspektech pohybu, pročež jsem ho nezahodila a přeci jen se ho nakonec rozhodla zveřenit.

Ať už jsme takoví či makoví, společnost od nás vyžaduje, abychom byli zařaditelní buď do kategorie žena nebo do kategorie muž. Musíme nejrůznějšími způsoby dávat okolí na vědomí, jakého pohlaví jsme, ať už to je prostřednictvím oblečení, účesu, pohybů, způsobem mluvy či postojem těla. V textu od Judith Butler je citováno Foucaultovo pojetí performativity genderu – způsob jakým předvádíme příslušnost k tomu či onomu rodu:

„Předváděním projevů rodů není důsledek příslušnosti k ženství či mužství ale přímo konstituující prvek, který je vytváří“ (Butler 2003, 43).

Toto tvrzení tedy jde proti obecné představě, že to, jak se chováme, vyplývá z přirozenosti dané naším pohlavím. Znamená to, že naše zařazení jakožto ženy nebo muže závisí na tom, jak se projevujeme – jak se chováme, jak mluvíme a mlčíme, jak se oblékáme a v neposlední řadě i na to, jak se pohybujeme. A to, jak se projevujeme má pak zpětně vliv na to, jak se sami cítíme. Zajímavým příkladem této performativity je sport v ženském podání. Sport sám o sobě je většinou vnímán jako silová záležitost těla. Vyžaduje od nás, abychom se hýbali, podali výkon. Už ze své podstaty odporuje tomu, co se očekává od dívek a žen. Jak se tedy ve sportu projevuje nutnost předvádět  skrze tělo příslušnost k ženskému rodu?

Když se koukám zpětně na můj první trénink fotbalu, vidím, že se dostávala do konfliktu moje pevně zakořeněná touha-povinnost líbit se a energické projevy mého těla. Chtěla jsem se vyřádit a zároveň zůstat ,,ženská“, potíž je v tom, že upocená tvář a míč u nohy jsou skoro protikladem  toho, co vnímáme jako ženské, a tudíž jako žádoucí vzezření. Ženské musí být uhlazené, čisté, křehké, milé, neprůbojné, načančané a sexy. Mužské oproti tomu může být upachtěné, urputné, špinavé, silné, odolné, bojující, krvácející a přesto sexy. Jedinou legitimní možností, aby se žena mohla projevit tak, jako jsem popsala mužské, je stát se mužovou obětí a nechat se jiným mužem z této situace zachránit, což v případě fotbalové hry aplikovat zjevně nejde. V našich příbězích se nevyskytují špinavé, krvácející ženy, které by vítězily nebo byly zachráněny jinou ženou, což je jeden z důvodů, proč takové situace, působí rozpaky – nemáme k nim žádnou pohádku z dětství, která by nám dávala návod, jak s nimi naložit. Bourdieu tomu říká double bind – jakmile se žena zmocní své tělesnosti, ztrácí atributy ženskosti. Pokud zůstává tělu odcizená, působí neschopně, nešikovně a zranitelně, vzniká začarovaný kruh nesplnitelných očekávání a požadavků, ze kterého se jen ztěží hledá cesta ven (Bourdieu 2000, 65). A tak, místo toho, abych si užívala pohybu, mi vnitřní boj začal svazovat ruce a nohy a z mých pohybů se vytratila rozhodnost i přes to, že jsem cviky probíhající rozcvičky znala a ještě před chvílí byla plná energie a chuti hýbat se. Pohyby, ač se měly týkat celého těla, se začaly omezovat jen na to ,,nejnutnější“, minimalizovaly se. Moje snaha, nevypadat slabě a zároveň dostatečně žensky, v mžiku vyústila v to, že jsem se začala pohybovat ,,jako holka“ (Young 2005). O pár týdnů později následovala další zajímavá zkušenost. Konečně jsem byla schopná probojovat se až před bránu a znovu jsem měla pocit, že jsem se stala obětí nějakého temného kouzla. Po přihrávce, kterou jsem dostala, se spoluhráči v podstatě přestali pohybovat a čekali co já. Místo toho, abych si přihrávku normálně zpracovala, nekoordinovaně jsem popostrčila míč levou (!!!) nohou směrem k bráně a ještě jsem u toho kvíkla jako podsvinče. Nesouvislý pohyb s potlačeným úmyslem a dvojznačným vyniknutím byl na světě (Young 2005, 35). Schizofrenické sevření situací, která byla pro mě i pro moje okolí nezvyklá se projevovalo i mimo hřiště. Ke konci semestru si už nešlo nevšimnout toho, že mám nutkání oblékat ve dny tréninku co nejvíce žensky. Pokud možno sukni a balerínky. Nutno podotknout, že vzhledem k nutnosti převlíkat se, snad neexistuje nic nepraktičtějšího než silonky, nehledě na to, že v první půlce semestru sněžilo a mrzlo a v druhé pršelo. Chtěla jsem demonstrovat, že i přes to, že chodím na fotbal, umím být elegantní. Chytila jsem se sama do pasti předsudku, že fotbal je naprosto neženský sport, který se ke mně vlastně vůbec nehodí. Oblečení mělo na moje chování a vnímání velký vliv. Ve chvíli, kdy jsem na sebe navlíkla kopačky jsem se ,,stala“ klukem. Když jsem si oblíkla civilní oblečení, stala se ze mě holka. V obou případech jsem se snažila být co jevíc klučičí a pak co nejvíc holčičí, snažila jsem se ukazovat mou příslušnost k jednomu nebo druhému genderu jako páv pera. Moje představa o tom, co ode mě očekává okolí rozložila mou osobnost na dvě nemísitelné, proti sobě stojící části.  Hraniční čárou se pro mě stal práh šatny a změna oblečení. Tyto dvě věci byly přepínačem vnímání mého těla jako objektu a jako subjektu (2005 Young, 44). Burdieu dělá ještě další krok k obecnosti, když tvrdí, že nejenom tělo ale celá ženská osobnost,  je objektivizovaná a hodnocená skrze normativní maskulinní kritéria (Burdieu 2000), čímž ještě zřetelněji naznačuje neexistenci konzistentního řešení ,,problému fotbalistky“ v rámci stávající genderové struktury.

Paradoxem je, že ideální ženský sport podle Lorber, vzhledem k fyzickým dispozicím žen, by měl vyžadovat pružnost, rychlost, obratnost a silnější dolní polovinu těla (Lorber 2005). Fotbal beze zbytku splňuje tato kritéria sportu jako stvořeného pro ženy. Přesto je považován za krajně neženský a samotná tato kategorizace dnes a denně, díky výše popsaným mechanismům způsobuje, že si sebenaplňující proroctví žije vlastním životem – naprostá většina žen, které bychom dali kopačák by dokázala, že ženy se pro fotbal prostě nehodí.

                Použitá literatura:

·         Butler, J. (2003): Trampoty s rodom. Bratislava, Aspekt.

·         Bourdieu, P. (2000): Nadvláda mužů. Praha, Karolinum.

·         Lorber, J.: Věřit znamená vidět. Biologie jako ideologie. In Sociální studia. Divočina, mezi přírodou a kulturou. 2/2005, str. 91-113

·         Young, I. M. (2005): On Female Body Experience. Throwing Like a Girl and Other Essays. Oxford, Oxford University Press

                Další relevantní literatura:

·         Grabrucker, M. (2006): Typické dievča? Denník o prvých troch rokoch života. Bratislava, Aspekt.

• Merton, Robert. 2007. Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství.