Radiofobie

Článek napsaný namísto nudného  povídání o těžbě uranu ve Stráži pod Ralskem pro 3-Pol v září 2010. Zda bude publikován,nebo ne, je ještě ve hvězdách :)

Odpověď na otázku, proč si články obsahující slova ,,jádro“ nebo ,,radio“ razí médii a našim povědomím cestu jako horký nůž máslem, je směsí historie, politiky, psychologie a sociologie a jak už to bývá se složitějšími problémy, není zdaleka jen jedna.

V prvopočátcích výzkumu radioaktivity jsme se mohli spíše než s radiofobií setkat s radiománií. Radiem se léčilo obrovské množství chorob od nádorů po vyrážky a aplikovalo se přímo na kůži. Dobové obrázky ukazují místnosti plné lidí, kteří si na různých místech přidržují kousky radioaktivních materiálů a v Jáchymově se dokonce vyskytovala pekárna, jejíž specialitou byly radiem obohacené housky. Slovo radiační ochrana ještě čekalo na své objevení.

Když srovnáme tehdejší postoje s těmi dnešními, je jasné, že se něco změnilo. Pojďme se teď spolu podívat na některé aspekty, které na tuto změnu mohly mít vliv. Z historického hlediska nepochybně zanechaly hlubokou rýhu v našich představách o jádru záběry z Hirošimy a Nagasaki. Jednalo se o něco vymykajícího se lidskému chápání a příběhy přicházející z Japonska bohatě naplňovaly význam slovního spojení ,,noční můra“. Směs představivosti a informací se pak dále rozvíjela za studené války, kdy byla jedním z nejvíce využívaných nástrojů ideologie a to jak na východě, tak i na západě. V té době se také zrodila moderní představa o apokalypse a konci světa zahrnující betonové bunkry a spálenou mrtvou zem. Z tohoto úhlu pohledu se pak strach z atomových zbraní zdá být jen jakousi novou verzí hrůzy z konce světa, kterou obyvatelstvo sytila církev ve středověku. Analogie je o to hlubší, že mnozí současní myslitelé považují vědu za nástupkyni církve v tom smyslu, že jde o prvek, který nejvýrazněji formuje myšlení současného člověka spolu s jeho vírou, nadějemi i obavami.

S tím, jak se vyvíjelo veřejné mínění ohledně jaderné energie úzce souvisí lidský zvyk vyprávět a vytvářet příběhy. Obzvláště v zemích bývalého Sovětského Svazu byl díky omezenému přísunu informací otevřený rozsáhlý prostor pro fantazii. Dobová svědectví vykreslují náladu 50.let, ve kterých můžeme najít hlavní pramen mýtů jak o moci režimu, tak o moci západních mocností a muklové pracující v uranových dolech, se stali jedním ze symbolů temna a nejistoty té doby. A pak přišel Černobyl. Ve faktu, že na rozdíl od havárie v Three Mile Island a ve Windscale je Černobyl i po 20 letech centrem pozornosti médií, zatímco o jiných haváriích veřejnost nemá takřka povědomí, můžeme vysledovat vliv mechanismů moderní mytologie.

Dalším významným aspektem postojů veřejnosti k jádru je problematika odpadů. Radioaktivní odpad, to je něco, co v lidské mysli vzbuzuje představu ne nepodobnou pohledu na hvězdy na letní obloze. Je to obraz věčnosti a moci přírody. Ale na rozdíl od hvězd, představa živoucího odpadu, který šíří neviditelné záření i po stovce tisíc let, naplňuje mysl spíš hrůzou než obdivem.

Jedním z důsledků a projevů způsobu, jakým se historicky formovaly představy o jádru je fakt, že radiace děsí jen v několika svých podobách. Strach vyvolávají elektrárny a bomby, tedy to, co se dostalo do novodobých mýtů. Rentgeny, radon v domech či létání v kilometrových výškách nejsou v pohádkách o jádru spojeny se smrtí, s utrpením a s neviditelným nebezpečím. Oni v nich totiž zatím vůbec nejsou.

A tak se i dnes potýkáme s dědictvím minulosti, se začarovanými kruhy nedůvěry a dezinformace. Subjekty pracující v oblasti jaderné energetiky se nachází v nelehké situaci, ve které jsou na jednu stranu tlačení medii i zákony k co největší otevřenosti veřejnosti ale na druhou stranu jsou nucení vážit každé slovo, protože i jediná špatně formulovaná věta může vyvolat paniku. Musí se říct tolik, aby to vzbuzovalo důvěru a ne zase moc, aby to nevyvolalo nejistotu a nepochopení. A tato zdrženlivost může zpětně indukovat nedůvěru, protože lidé mají vcelku oprávněný pocit, že se jim neříká úplně všechno. Je to jedna z mnoha a mnoha oblastí, kde nevládnou fakta ale příběhy a proto bude mít vědecká osvěta vždy jen omezený dosah.